Dnes je mi 28 let a poslední dny prožívám a pozoruji velice zajímavé “jevy”, kdy se otáčí různé cykly. O jednom z nich vám něco málo povím skrze můj vlastní osobní příběh. Zároveň je to něco, co pozoruji už delší dobu i u “klientů” a společně tyto háčky pouštíme.

Vnímám, jak se cykly dějí znovu a znovu a každý z nich je jinak dlouhý, ale vždy se zopakují a projeví - vrací do přítomnosti to, co nebylo zpracováno kdysi. Pokud nemáme integrovanou minulost, otáčí se tak neustále dokola jako smyčka, to je přirozenost života. Zdá se to jako chaos, ale má to svůj jasný řád.

 

Nyní jsem ukončila svůj čtvrtý sedmiletý cyklus a nacházím se tak cyklicky v období, kdy mi bylo 8. Šla jsem tenkrát do druhé třídy. Tady se začíná vtiskávat emocionální tělo (7-14). Někdo toto období přisuzuje k vtisknutí také těla éterického, neboli životního, kde se rozvíjí citový svět dítěte.

 

Byla jsem dítě, o kterém by druzí řekli, že je “zlobivé, divoké a nespolehlivé”.

Být mi rodičem jistě nebylo úplně nejsnadnější a vím, že to neslo spoustu bolesti a učení pro mé rodiče. Byla jsem “průserář” už od malinka, neboť z období, kdy jsem byla v bříšku u maminky si nesu stín konfliktu a tak se projevoval tento stín i v celém mém životě. A protože jsem okolo sebe neměla nikoho, kdo by mě podpořil v přirozeném odžití, byla jsem za to trestána a tím se to neustále opakovalo a zesilovalo. Jako dítě jsem se ale dostávala i do míst, kde bylo tenkrát pro většinu nemyslitelné. Od malinka jsem byla součástí různých daršanů a měla přístup i k jinému pojetí, skrze mou tetu a (později) jejího manžela. Když se mnou byla mamka těhotná, docházela k léčiteli, Prouza se jmenoval a dodnes o něm čtu v různých knihách o bylinách. Těhotentství pro mamku nebylo snadné skrze předchozí zkušenost a to se podepsalo i na mně. Nicméně, všechno to bylo součást vyššího plánu. 

.
V osmi letech jsem udělala několik “průšvihů”. Ukradla jsem peníze (již po několikáté), ke kterým jsem neměla žádný vztah a musela jsem se později doma přiznat. Pamatuji si to naprosto přesně, jakoby to bylo dnes, kdy jsem mamce v obrovském strachu řekla, že jsme s kamarádkou vykradly nějakou peněženku a vzaly jsme si “růžové papírky”, tenkrát 50,-. Koupily jsme si za to něco ve školním bufetu, vždycky jsem záviděla spolužákům, že si mohou kupovat svačinu sami, zatímco mně rodiče peníze nikdy nedávali.

​

- Tohle byla iniciační zkušenost, neboť ~ 8 je věk, kdy se setkáváme s etikou a následky činů, s pocitem viny i s potřebou pravdy. A tady vznikl otisk, který se se mnou nesl až do dnešního dne. Kdo by to byl řekl, uvědomila jsem si to nyní v období, kdy se tento “háček” opět objevil, jen v jiném kabátku. (Proto si tak často neuvědomujeme ty souvislosti, které to nese).

.

A v krátkosti jen několik dalších průšvihů jakožto čerstvý druhák.🫣🤫

👉Nedělala jsem domácí úkoly, protože jsem měla jiné zájmy a pak jsem dělala, že jsem nemocná.

👉Přepisovala jsem si známky, protože jsem měla strach ukázat, že jsem za to dostala za 5.

👉Po škole jsem odešla ke své kamarádce, s kterou jsem se seznámila ve škole a táta mě všude hledal.

Asi si dokážete představit bezradného rodiče hledajícího několik hodin svoje (osmileté) dítě, protože nepřišlo ze školy domů.

​

- A tak přišel trest, seznamovala jsem se s následky svých činů a do mých buněk se postupně vtiskával pocit viny za to, že ubližuji ostatním svým bytím. Učila jsem se, že přebírat odpovědnost za pocity ostatních je v pořádku. Mnohokrát jsem v naštvanosti taťky slyšela, že můžu za to, že mamka doma pláče. Několikrát mi vyhrožovali, že mě vezou do dětského domova, že pro mě přijede policie, apod.
Což se v dalších letech skutečně vyplnilo. Přesně v dalším cyklu po sedmi letech mě domů přivezli policisté. To, co jsem si vštípila “trestáním od rodičů” a uvěřila tomu, se skutečně stalo realitou, když se tento cyklus zopakoval.🧬

.

Všechno si to pamatuju a taky si vzpomínám na tu nevinnost a nevědomost dítěte, které nic z toho nedělá “schválně”. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit a nedokázala jsem přestat dělat všechny ty věci i přesto, že jsem věděla, že přijde trest. Byla jsem si toho celého vědoma i ve chvílích, kdy jsem činila něco, co jsem věděla, že “nesmím” a pak se celou dobu bála, až se na to přijde. Nechápala jsem, proč to dělám, proč je to tak silné, že to nejde neudělat. Jakoby mě ovládalo něco, co nešlo ovlivnit.

 

Vím, že to všechno bylo součást účasti a vyššího plánu pro mě, moje rodiče a všechny, jichž se to týkalo.

Kdybychom si byli skutečně vědomi nevinnosti dětí a toho, že nic se neděje náhodně, pak bychom dokázali tímto obdobím procházet ve větší lehkosti. S pochopením a skutečně by to obohatilo všechny, jež takovou zkušeností prochází.

Ne v utrpení, ale v pokoře k životu a jeho cyklům. Tam, kde se ukazují naše vzorce, které potřebují jen projít. Je to jediná cesta jak se nezacyklit v bolesti a otázkách “proč já/proč my”.

.

A nyní, teď okolo mých 28 let se tento cyklus opakuje, už nějakou chvíli procházím tímto cyklem znovu. Objevuje se to na mnoha rovinách. V den mých narozenin mě od rána bolí hlava, je mi špatně a tělo propouští to, co kdysi potlačilo. V posledních dnech jsem prožila několik “panických atak”, poslední proběhla včera večer (v noci) a už se jich nebojím, to je pro mě veliký krok. Cítím se s nimi už bezpečně a jejich povaha se s tím proměňuje.

.

Opakuje se znovu část s financemi, která mě nutí nechat vyjít ven všechnu bolest a uvolnit se do tohoto procesu. Vyplavilo se v posledních dnech tolik přesvědčení, a bolesti.

Zjistila jsem, že nejsem připravená přijímat víc, než si někde hluboko uvnitř dovoluju. Pořád v sobě nesu otisk viny a toho, že si nezasloužím víc, protože to způsobuje bolest na druhé straně, mít víc znamená ublížit.

Že si nezasloužím být milovaná a viděná v celistvosti.

Moje tělo mi dalo hned několikrát jasně najevo, že se necítí dobře v představě “většího podnikání, více peněz, větší viditelnosti”.

Uviděla jsem rozpor mezi tím, kam mě vede vyšší smysl a práce pro celek a to, kam mě nepouští tělo.

Hlava říká: “Víc peněz je v pořádku, vrátíš je celku, děje se tak pro dobrou věc. Chci víc, abych mohla činit touto cestou dobro. Předávat své poznání většímu počtu lidí je potřebné, chci tu být pro všechny, jež mě potřebují”, ALE TĚLO S TÍM NENÍ v pohodě vůbec! Necítí se v tom bezpečně a při myšlence na opravdovou realizaci okamžitě reaguje.

👉 Chce žít to staré, i když hlava ví, že už to neprospívá, že je potřeba rekalibrace. To nové by totiž mohlo znamenat “konfrontaci”. Staré je známé a tedy pro tělo vyhodnoceno jako bezpečné. 

A moje tělo si pamatuje, že konfrontace = bolest, utrpení a prů*er.

A tak mě z lásky udržuje v tomto programu, i přesto, že vlastně není bezpečný. Tělo ho ale zná a pro něho je bezpečné to, co zná, i přesto, že objektivně to nedává smysl a hlava chce něco jiného.

.

A to všechno se děje samo. A je toho mnohem víc, je to velice intenzivní.

Ve 28 letech se zrozuje naše já.

• Nyní přecházím do nového, kdy nejen, že se opakují cykly předchozí, ale taky začíná proces “zrání já”, kdy se to, co bylo doteď víc dáno zvenku (programy, vzorce, přesvědčení), postupně mění na to, co si “utvářím sama.”

• “Jaký život chceš opravdu žít? Co je skutečně pro tebe bez toho, aniž by ses omezovala tím, že je cokoliv možné i nemožné? Kdo skutečně jsi DNES? Jak bys žila, kdyby tam nebyl žádný předem daný program toho, co můžeš a nemsmíš? Co bys dělala, kdybys věděla, že jsi vždy držená a v bezpečí, že se nemá co stát?”

.

A tak nyní v těch všech procesech, které se dějí vždy ve všech úrovních (mocionální, mentální i fyzické), dokážu prosvětlit to, co jsem si kdysi nedovolila uvidět byť jen koutkem oka.

Teď už z toho procesu nemám strach, vím, že jsem v bezpečí a tak se do toho dokážu uvolnit a vytvořit si bezpečnej prostor pro průchod a dokončení biologických procesů.

Tělo se mění, protože je tam vědomí, které tam dříve chybělo.

Buňky se proměňují ve svém jádru a já zraju.

Cítím se držená, milovaná a rok od roku moudřejší.

 

A tak nám všem opravdu z celého srdce přeji, ať si dovolíme to vidět a integrovat tak minulost, která se s námi vleče a zabraňuje nám žít to, co bychom skutečně chtěli. Zabraňuje nám být dnes tím, kým bychom chtěli.

 

Když se pustíme a vytvoříme pro to prostor, všechno se to uděje samo, jako tomu bylo a je dodnes.

 

Krásný čas vám všem a nechť projasníte všechna místa, která se zdají být zahalena tmou.

 

S láskou k životu a otevřeností k vám

Týnka♥️