Celé těhotenství pro mě bylo opravdu velmi transformační a procesy se děly v podstatě od prvního dne. Zapisovala jsem si je do poznámek, protože jsem nemohla uvěřit tomu, jak moc je tento stav JINÝ a co vše ze mě vytahuje.

Už od svého prvního těhotenství a porodu jsem věděla, jak VELMI důležité je zpracovávat si veškeré strachy a zároveň se dobře nastavovat na porod. 

Oba tyto stavy pro mě byly naprosto přelomové.

 

Porod vnímám jako takovou iniciaci, mnohé se u něho ukáže.

• Co jsme nezpracovali a nepropustili ještě před ním. Tohle vše může ovlivnit jeho průběh, proto je na místě toto období prožívat opravdu vědomě, bděle, v naprosté přítomnosti a v pravdě k sobě samé.
  Což se mi skutečně potvrdilo. Není to tedy jen domněnka, ale reálná osobní zkušenost.

_____

 

Zhruba měsíc před porodem mi holky uspořádaly úžasný předporodní rituál, u kterého bych ráda začala tento příběh.

Byla to krásná kakaová ceremonie, kde vládla nádherná ženská energie.

• Vytvořila jsem si při něm svou vůni z esenciálních olejů, kterou jsem používala před i u porodu.

• Holky mi upletly náramek, do kterého pro mě vkládaly záměry.

• Opečovaly mi bříško tetováním, sdílely jsme, pily kakao, dostala jsem nádherné dárečky, z kterých jsem si později doma vytvořila porodní oltář a také jsem byla obdarována vzkazy, které jsem si měla přečíst, až budu cítit, že to potřebuji.

 

Nejsilnější část rituálu pro mě byla vyslovit nahlas moje strachy a následně je spálit v ohni, zatímco Lucka hrála na kytaru a zpívala píseň pro tento proces.

Vyslovit je nahlas pro mě bylo velmi náročné, celé jsem to proplakala a holky se postupně přidaly. 

Trefila jsem se totiž do slabého místa většiny maminek, jak jsem později pochopila.

 

Celý tento rituál se nesl ve znamení emoční jízdy a překypující ženské energie.

Byl to nádherný den, jehož energie doléhala ještě den další a integrovala jsem jej ještě nějakou dobu.

 

Moje dva největší strachy, které jsem sdílela s ženami při rituálu:

 

1. PORODNICE

Že bude miminko KP (haha), anebo se stane cokoliv, kvůli čemu bych musela odjet do porodnice. 

PRO MĚ osobně nepředstavitelné.

Nemocnice všeobecně vnímám jako místo, kde se nechci vyskytovat. Je mi tam nepříjemně a rozhodně se tam necítím v bezpečí. (Tohle je samozřejmě pro každou z nás velmi individuální).

 

2. JAK PŘIJME PRVNÍ SYN (THEO) NOVÉHO ČLENA RODINY (SOUROZENCE)

Měla jsem pocit, že ho tím zraním. 

(Opět na sebe přebírám zodpovědnost za to, jak se někdo cítí - vzorec z dětství)

Do teď byl na mě velmi zvyklý, trávila jsem s ním většinu času, byla jsem celá jen pro něho, vždycky jsem mohla vyhovět jeho potřebám, uspávala jej, v průběhu těhotenství ho ještě nějakou dobu kojila, než přišel čas odstavu.

I to byl pro nás oba silný proces plný emocí, bolesti, ale i lásky.

 

Co když nedokážu rozdělit pozornost mezi dvě děti? 

Co když tu pro něho nebudu moci být, protože mě bude potřebovat miminko?

A mnoho dalších otázek vyvstávalo.

_____

 

Dva dny po rituálu jsem byla objednaná na gynekologii, tou dobou v probíhajícím 38tt.

Nechala jsem si udělat rychlý ultrazvuk, abych mohla PA potvrdit, že se miminko otočilo hlavičkou dolů. 

Ačkoliv bylo celou dobu KP, ani na chvíli mě nenapadlo, že by se do porodu skutečně neotočilo.

Ultrazvuky jsem téměř nepodstupovala a PA si nebyla polohou jistá, neb na jednom místě pod žebry, kde byla hlavička, mě to dost bolelo a nechtěla jsem, aby mi tam sahala.

 

Gynekolog mě ale překvapil a oznámil polohu KP s tím, že miminko má dobrou váhu a tím pádem si mohu vybrat, zda chci rodit vaginálně, anebo CS a ať si vyberu porodnici. 

Do té doby o mém záměru rodit doma věděl a byl i v kontaktu s mou PA.

 

To mě totálně šokovalo, nebyla jsem na to vůbec připravená. Pan doktor neměl ten den moc dobrou náladu a do toho plnou čekárnu žen, takže jeho oznámení nebylo úplně citlivé. Cítila jsem tam poprvé velké odcizení, což jinak ve vztahu k němu nemám, neb je to anděl.

 

Držela jsem ze všech sil slzy v očích a jen co jsem vyšla z čekárny, všechno jsem to pustila a nemohla zastavit.

Péťa dostal strach, co se děje.Pochopitelně.
- “Lásko, co se stalo?”, zeptal se několikrát nervózně, ale já ze sebe nedokázala nic dostat.

Když jsem se trochu uklidnila, pověděla jsem mu, co mi doktor řekl a stále jsem brečela.

 

Péťa byl úplně v klidu. 

Neustále mi opakoval, že se všechno ještě může změnit, že je ještě čas.

Taky se mě ptal, JAK SE CÍTÍM JÁ. Ať si neberu slova gynekologa osobně a nacítím se na sebe a miminko.

Snažil se mě z toho šoku navést zpět k sobě a ujišťoval mě, že to spolu zvládneme.

_____

 

Tušila jsem, že moje PA se mnou do domácího porodu KP nepůjde.

Ono celkově moc PA v ČR není, které by byly ochotné k domácímu porodu KP přijít, protože s tím jednak nemají zkušenosti a taky kolem toho je vyvolaný obrovský strach.

Najít PA v 38tt k porodu kdy naléhá hlavička je skoro nemožné, natož k porodu koncem pánevním.

_____

Ještě v autě cestou domů od gynekologa jsem nahrávala hlasovou zprávu kamarádce Sabče a ta mi řekla, že zkusí kontaktovat PA, s kterou rodila ona, zdali o někom třeba neví, kdo by to s námi podstoupil.

Ještě ten stejný den jsem díky Sabče našla PA Milču, která byla ochotná se mnou tento porod podstoupit. Domluvily jsme se, že se setkáme, promluvíme si, více se poznáme a ona si mě pohmatem vyšetří. Tohle setkání bylo boží a jediné, které mě naprosto uklidnilo a podrželo.

Tady přišlo ono ujištění, velká podpora a zbourání toho strachu, který mají jiní s ohledem na KP. Milča byla úžasně naladěná a porod KP brala úplně v pohodě, že je to normální fyziologická poloha.

_____

 

Vyhledávala jsem porodní příběhy z domácího prostředí, které byly KP, abych věděla, že to někdo už zvládnul. Nebylo jich moc, ale našla jsem a to mi dodalo velkou dávku odvahy a důvěry v proces. Četla jsem příběhy žen, které porodily doma dvojčata, z toho jedno bylo koncem pánevním. Ohromně silné ženy.

Taky jsem díky tomu poznala ženu, u které jsem ucítila potřebu ji kontaktovat. Poděkovat ji a jejímu muži za jejich odvahu sdílet jejich domácí porod koncem pánevním, ještě jako prvorodičky.
Jejich příběh jsem slyšela několikrát a byl pro mě takovou afirmací. Ještě jednou Anettko a Petře děkuji. Taky díky vám jsem si dovolila v sobě najít dostatek vnitřní síly a víry.

_____

 

Řešila jsem taky možnosti, díky kterým bych pomohla miminku vytvořit prostor, aby se mohlo otočit, pokud by samo chtělo. Díky své původní PA, s kterou jsem to hned konzultovala, jsem dostala kontakt na další PA Martinu, která mi o několik dní později přijela udělat rebozo masáž, kterou naučila i mého partnera Petra. Tu jsme měli provádět několikrát denně.

Do toho jsem měla cvičit spinning babies techniky.

 

Taky jsme řešili psychickou stránku, jestli mám dostatek času pro sebe, zdali se propojuji s miminkem a taky jestli je v dostatečném kontaktu s miminkem i Péťa.

U předporodní napářky jsem každý den meditovala a spojovala se s ním.
Jediná metoda, kterou jsem opravdu cítila, že podstoupit nechci, bylo přetočení miminka zevním hmatem.

Věřila jsem, že pokud se miminko samo nepřetočí, má ke své poloze dobrý důvod.

Což se nakonec potvrdilo.

_____

 

Některé ze strachů, které jsem si řešila během posledních 4 týdnů těhotenství:

 

Vždy přišel někdo, kdo je spustil, poukázal na ně a já zjistila, že se trefil přesně do mého slabého místa. Za to jsem velmi vděčná, i přesto, že to v tu chvíli bolelo.

 

Moje PA Petra, která byla i u porodu Thea (prvního syna), se nás snažila podpořit a společně jsme hledali důvod, proč by mohlo být miminko KP. 

Nejvíc mě ale zasáhla její poznámka o porodnici, která spustila brutální, skoro jsem měla pocit, že nikdy nekončící lavinu emocí. Kdyby mi v tu chvíli řekla “srovnej se i s možností porodnice”, byla bych pravděpodobně úplně v pohodě, ale ona mi napsala přesně toto, jakoby vycítila, že to potřebuji:
“Jak jsem řekla, je potřeba pracovat i na psychice, být v pohodě a důvěřovat. A v neposlední řadě, to mě napadlo až teď, ale někdy to taky hezky zafunguje - přijmout i variantu porodu KP v porodnici. Smířit se s tím, že by tam byly zásahy (porod v leže, oxytocin na porod hlavičky a nástřih hráze po lokálním znecitlivění). Mnohdy po té, co se s tím žena smíří, vyrovná, se miminko otočí. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nevidíme a většinou nevnímáme…”

 

OK, to je hodně konkrétní a tahle představa mě naprosto odrovnala. Na ni jsem nebyla absolutně připravená. Tohle byla taky část, která mě zasáhla úplně nejvíc a kterou jsem až do samotného porodu nedokázala přijmout. 

Zároveň jsem s tím nebojovala, připouštěla jsem si, že se to může stát, ale smířená jsem s touto možností nikdy nebyla. 

Přijala jsem, že toto je něco, co přijmout nedokážu, tím v sobě rozpustila odpor a propustila to.

Trvalo mi několik týdnů dennodenní “práce”, abych tuto možnost propustila a když už jsem měla pocit, že se s tím nepojí žádné emoce, zjistila jsem, že realita je jiná. Když jsem totiž přijela na schůzku k PA a nahlas jsem vyslovila poděkování za její slova, která spustila tento proces, opět jsem se rozbrečela. Aha, tady je ještě potřeba zapracovat. ZNOVU a ZNOVU. 

Spirála.

 

REGISTRACE V PORODNICI

 

K tomuto jsem se ale rozhodla postavit čelem a domluvila si v porodnici termín pro registraci.

Když jsme přijeli do porodnice na onu registraci, nemohli jsme v těch dlouhých holých chodbách najít oddělení gynekologie. Už při hledání mi bylo úzko.

Porodnice byla úplně nová, bylo vidět, že je zrekonstruovaná, ale na mým pocitu z tohoto místa to ani trochu nepřidalo.

 

Když si mě zavolali do ordinace, kam mám přijít SAMA bez tatínka, byla jsem trochu nervózní. Petr se mě ptal, jestli je to pro mě v pohodě, anebo jestli má i přesto jít se mnou. (Dle zákona má na to právo)

Cítila jsem se v pohodě a v rámci vlastní terapie jsem se rozhodla postavit se za sebe a miminko a vstoupila do ordinace sama ve své plné síle. 

Aby bylo jasno, tohle se stále učím a je pro mě hodně náročné se za sebe postavit a být asertivní, ačkoliv informovaná jsem. Vím, jaká jsou moje práva.

Stále si léčím syndrom hodné holky a zároveň syndrom z autorit.

_____

 

Sestřička chtěla, abych šla na monitor a divila se, že jsem doposud žádný nepodstoupila. 

Řekla jsem jí svůj postoj a ona se mile zeptala zdali jej dnes podstoupím, anebo ne.

Položila jsem jí otázku, jak moc je to pro ně důležité a pochopila jsem, že kvůli poloze KP by byli za monitor rádi. Kývla jsem, že jsem s tím pro jednou v pohodě. Necítila jsem v sobě žádný odpor a nedělalo mi to vůbec problém. Vše probíhalo v moc hezké atmosféře. 

Pronesla jsem přání, že chci, aby mi Petr donesl vodu. 

Když vešel dovnitř a povídal si se mnou, miminku se najednou zvýšil tep a sestřička mého partnera poprosila, ať jde za dveře, že nám rozhazuje monitor. (Smála se)

_____

Když si nás potom zavolala dovnitř doktorka, šel Petr se mnou. Byli jsme tam docela dlouho a ke konci si už potřeboval odskočit na záchod a zůstala jsem tam sama.

Doktorka mi začala plánovat datum na CS, její rozhodnutí bylo, že přijdu 40+6, pokud do té doby neporodím vaginálně.

Pokorně jsem odmítla a ujistila jí, že chápu, že to jejich porodnice má takto nastavené a že se potřebují chránit a proto jim mile ráda podepíšu reverz, ale CS v tomto termínu nepřichází v úvahu, pokud bude vše v pořádku, nevidím důvod k CS.

Taky chtěla, abych na další kontrolu přišla k nim, to jsem také odmítla s tím, že mám svého gynekologa a PA. Respektive PA, protože u gynekologa už jsem pak také nebyla.

 

Poté kontrolovala výsledky z monitoru a všimla si, že v jednu chvíli se miminku dost zvýšil tep (když přišel Petr) a oznámila mi, že budeme muset monitor udělat znovu.

Prý se mohu jít na půl hodiny někam projít a pak přijít zpět, že to potřebuje mít v pořádku.

Opět jsem pokorně odmítla, řekla jsem jí, že se v tom necítím dobře, je mi to nepříjemné a znovu jej nepodstoupím.

Snažila se mě chvíli přesvědčit o tom, abych ji poslechla, ale po tom, co jsem ji už po několikáté řekla, že mi v tom není dobře, je mi to nepříjemné a monitor už zkrátka NE, pochopila, že to nemá smysl. 

“Nutit vás do toho samozřejmě nemůžu.” - byla její slova.

Opět jsem vyjádřila pochopení vůči jejímu postavení a nabídla ji, že podepíšu odmítnutí, pokud má pocit, že jí to pomůže.

Nutno podotknout, že jsem ještě podstoupila ultrazvuk, kde bylo vše v pořádku, včetně průtoků.

 

Nakonec jsme se domluvily, že se ještě s partnerem půjdeme podívat na porodní pokoje a vyřešit papíry, abychom je případně nemuseli řešit v procesu porodu.

Když jsme konečně po šíleném papírování přišli na porodní pokoj, trochu to ze mě opadlo. Vypadalo to tam celkem dobře. Malá místnost, vana, balóny, jiné ulevovací pomůcky, koupelna, záchod.. cítila jsem se tam celkem dobře.

 

Petr: “Jé vana, v té se může rodit?”

Paní: “Ne, rodí se na koze, vanu můžete využívat jen v první fázi, ale žena si poté může zvolit polohu. 

• No ale ta vaše ne, vy máte KP to se rodí v leže na koze, s povinnou epiziotomií.”

 

Pak jsme se ještě více bavili o jejich přístupu k poloze miminka KP a to mi bylo úplně zle, chtělo se mi zase brečet.

 

Poděkovali jsme a rozloučili se.

 

• cestou z porodnice: “Peti, tohle nedám!”, zase pláču.

 

S procesem porodnice se pojí také to, že jsem si sepsala porodní přání. To mi pomohlo to celé pustit. Bylo tam zahrnuto vše.

U psaní PP se mi otevřely další strachy a procesy. Vybrečela jsem opět spoustu slz a díky porodnímu přání toho zase hodně nechala projít.

 

Přijala jsem, že ani variantu CS nedokážu přijmout.

Ještě jsem se k tomuto tématu vracela několikrát a neustále jsem si to rovnala, propouštěla, plakala a plakala.

_______

 

Petr byl pro mě v tomhle celém procesu obrovský opěrný bod, přístav bezpečí a ujištění o tom, že když v tom budeme společně, zvládneme cokoliv.

______

 

 POROD PLACENTY - TŘETÍ DOBA PORODNÍ

​

S placentou jsem komunikovala už ve svém prvním těhotenství a je to něco, co nechcete podcenit.

Ani teď tomu nebylo jinak a pracovala jsem i s tímto tématem. 

Komunikace s vlastními orgány, případně s fragmenty je část, které se věnuji i v kurzu, který jsem vytvořila a je to za mě velmi důležité.

Nezapomeňte se věnovat placentě, poděkujte ji za to, co pro vás a vaše miminko dělá.

 

Věděla jsem z mnoha příběhů, že miminko žena porodila krásně, ale placenta byla problém. Buď to trvalo dlouhou dobu, anebo vznikl jiný problém, kdy žena musela být operována. Z domácího prostředí pak převezena do porodnice.

 

Vzhledem k tomu, že placenta je orgán mateřský, měla jsem strach spojený se svou maminkou.

Vím, jaký vztah by vůči sobě měly ženy mít a můj vztah s mamkou je s tímto ohledem spíš odcizený.

Pracovala jsem na různých věcech, kde jsem mamku za něco vinila a rozpouštěla to.

Přijala jsem variantu, že pokud bude problém s porodem placenty, budu volat mamce a zapracuju na vztahu s ní takto.

Trvalo mi docela dlouho toto přijmout.

 

Placentu jsem nakonec u obou porodů porodila snadno a rychle.

 

SMRT MIMINKA

 

Myslela jsem si, že toto téma mám vyřešené už od porodu Thea, kdy jsem si jej také intenzivně zpracovávala, ale vesmír mě opět hodil do spirály.

Najednou to bylo o dost intenzivnější než při prvním těhotenství/porodu.

 

Strach ze smrti miminka jsem si během tohoto těhotenství řešila hned několikrát a vždy se ukázal na ještě hlubší úrovni. 

_____

 

V začátcích, kdy jsem miminko ještě fyzicky necítila, za mnou ten strach občas přišel. Jakoby se přišel připomenout a když jsem si jej nevšímala, tak zase odešel.
(Ale stále tam byl - v tom je právě vtip našich “přeafirmovaných” pocitů, oni nezmizí.)

Umocnil se ve chvíli, kdy mi kamarádka napsala, že její přítelkyně právě porodila mrtvé miminko v 24tt. V tu chvíli se strach vynořil znovu, silněji a tak jsem jej úplně přijala a prožila ho.

“Poklepala jsem si na rameno”, jak jsem to krásně zvládla a pocítila velkou úlevu. 

 

Ještě v ten stejný den jsem ale začala krvácet. 

Díky živote, máš fakt smysl pro humor, tomu říkám rychlá spirála. 

Strach se tedy opět hlásí o slovo a ukazuje mi jeho novou, opět mnohem hlubší úroveň.

Tady už práce s ním byla o něco těžší, trvalo mi několik hodin, než jsem byla schopna to pustit.

Stálo to spoustu slz, prožívání, přijímání a taky vyslovení nahlas směrem k Petrovi.

Ještě chvíli mi to dalo a pak jsem to celé pustila a přijala i variantu, že miminko odchází.

Bolelo to, ale po chvíli jsem opravdu krvácet přestala. Umění PŘIJETÍ a PUŠTĚNÍ.

_____

 

Toto téma smrti mi pak znovu vytáhla PA Petra. Au, kolikrát jej ještě budu muset zpracovat, než odejde úplně?

Nebylo jednoduché se o tomto tématu bavit, už jen proto, jak je smrt brána. 

Při poloze KP, okolo které panuje tak obrovský strach, to pro mě bylo vše dvojnásob.

 

Celé to bylo ještě umocněno tím, že v mé blízké rodině jedné z žen, zemřelo druhé miminko u porodu. V PORODNICI.

Cítila jsem velkou propojenost rodu a strach z toho, že tohle v linii nedokážu změnit, byl obrovský. Karty mi navíc neustále posílaly jednu jedinou kartu z celého balíčku! Tato karta právě mluvila o přeléčení rodové linie.

 

- V hlavě jsem měla diskotéku plnou obav typu “CO KDYŽ”.

“Co když to nedokážu? Co když je to znamení? Co když to v sobě nedokážu přeléčit a stane se to i mně? Co když nejsem dost.. silná/připravená/dobrá/žena? Co když nedokážu slyšet svou intuici dost jasně? Co když si jen nalhávám, že to zvládnu? Co když je KP znamení, že mám rodit v porodnici? Co když to tak chce miminko? A co když chce miminko sekci?” 

 

Smrt jako taková je velmi bolestivá v každém případě. 

Věděla jsem, že to ale není jen o mě a o tom, čemu říkáme svobodná vůle. Je-li plán mé duše takový, tedy vzešlo-li to z mého vlastního rozhodnutí jako vědomí, pak nemohu ovlivnit výsledek. Věděla jsem, že by se to nestalo nám, ale pro nás.

Věděla jsem, že v tom nejsem sama a neustále se napojovala na miminko a ujišťovala se, že to spolu zvládneme, jsme v tom spolu. 

Povídala jsem mu o tom, že se pokusím být otevřená a přijímat ten stav zrodu natolik, aby se rychle dostalo ven. Že mu vytvořím dostatečně uvolněný prostor pro hladký rychlý zrod a že přijde do bezpečného prostoru.

 

Smrt miminka bylo téma, které pochopitelně bolelo a bylo velmi silné, ale ne tolik emotivní jako téma porodnice. Pojil se s ním obrovský strach právě kvůli rodové linii.

Smrt jsem ale měla už celkem zpracovanou a vnímala jsem, že nemám strach z případné smrti miminka, ale ze smrti miminka v domácím prostředí.
Když vám zemře děťátko ve zdravotnickém zařízení, je to bráno (pro okolí) jako polehčující okolnost. Když vám ale zemře miminko doma, jste nezodpovědná, můžete si za to sama atd. 

Tady se vytrácí soucit, pochopení i podpora. Takhle jsem to cítila a vnímala v tu chvíli.

Petra nám navíc řekla celý proces toho, jak to chodí, když by miminko zemřelo doma a to bylo taky to, co mě děsilo nejvíc. Policajti, řešení celého procesu, šťourání se v tom a totální necitelnost lidí. Vynořilo se do toho téma “co by na to řekli ostatní”. Jak silné můžou být naše vzorce.

 

Do toho se mi tam neustále vynořovala smrt miminka té ženy z mé blízké rodiny, ta obrovská bolest.

Přijímala jsem to, pracovala se strachem, zvala ho k sobě a prožívala emoce s tím vším spojené.

Nakonec jsem ho objala a přijala, že se takto cítím, že tento strach mám.

I přesto jsem stále důvěřovala, že všechno je a bude v pořádku, jsme v bezpečí. Smrt miminka není zkušenost, pro kterou jsem si přišla.

_____    

Jsem tolik vděčná Petře za znovu-otevření tohoto bolestivého tématu, miminku za to, jakou si vybralo polohu, která to extrémně umocnila, vesmíru za to, že mi umožnil přeléčit rodovou linii a Petrovi za jeho víru ve mně i v miminko. Za jeho mužskou energii, držení bezpečného prostoru a roli ochránce. 

A hlavně sobě, za mou obrovskou vnitřní sílu, odhodlání a důvěru v proces. 

Za postavení se do své ženské síly a role matky.

____

 

PA Petra u našeho porodu nakonec nebyla. 

Rozhodla se vzít si čas na promyšlenou, zda-li nás tímto procesem provede spolu s PA Milčou, díky které jsme celý tento zážitek mohli nakonec realizovat.

Petra mi po několika dnech volala, že se rozhodla u toho nebýt, neb cítila, že by nebyla ku prospěchu. Měla tam totiž strachy, které by svou přítomností mohla vnést do celého procesu porodu. Zároveň nám ale ještě před tím osobně řekla, že si nás dva v porodnici představit nedokáže a pokud zná někoho, kdo zvládne porod KP doma, jsme to my.
Taky nám řekla její pohled na přítomnost Thea u porodu. Děti u porodu má ráda, ale měla pocit, že v našem případě by Theo působil jako rušivý element, kvůli harmonii mezi mnou a Petrem. 

Za dobu co nás zná měla pocit, že potřebujeme být v tomto procesu společně, neb to vytvoří, jak by řekla naše kamarádka Kája “nesmrtelné kombo”.

• Rozplakala mě a vnímala jsem to jako MEGA PODPORU a velmi mi to pomohlo. DĚKUJU!
  V lásce jsme se pak rozloučili.

Ráda bych řekla, že takto jsme se s Petrou domluvili. Poprosili jsme ji totiž, že pokud bude cítit sebemenší strach, aby od toho upustila a byla k nám naprosto upřímná. Nechtěli jsme zde jakoukoliv pochybnost.

Za její otevřenost jsem ji velmi vděčná.

_____

 

Naše PA Milča k nám přišla ve 38tt, seslal nám ji sám vesmír. Toto pro mě bylo znamení, že se to má stát doma. Najít PA v 38tt s fyziologickým porodem hlavičkou dolů je skoro nemožné, natož na  porod KP a přesto se to stalo realitou. 

“Když je žák připraven, učitel se vždy najde.” 

 

PA Petra mě ještě před tím ujistila, že po hodinovém hovoru s Milčou pochopila, že ona ty zkušenosti má veliké a že nepochybuje o její schopnosti nás tímto procesem provést v bezpečné energii beze strachu.

DĚKUJI oběma za tuto obrovskou upřímnost a velkou vnitřní sílu!

___

PA Martina

 

Martina je porodní asistentka, kterou mi doporučila Petra pro rebozo masáž, která má za úkol vytvořit dostatek místa pro otočení miminka. U této masáže jsem měla ještě vizualizovat přetočení. Cítila jsem, jak se v bříšku vytvořil prostor a že se miminko opravdu hýbe. I přesto se ale neotočilo.

_____

Martina mi řekla, že k domácímu porodu KP by nejela. Že je to pro ni porod patřící do porodnice. Au.

Sama se mi svěřila, že tam má velké strachy, které se s touto polohou pojí.

 

Vyprávěla mi příběh, kdy měla doprovázet ženu s polohou KP do porodnice.

Když k této ženě přijela, bylo už celkem pozdě, navíc neměla doma manžela a neměl ji kdo hlídat děti a tak byly nuceny zvládnout překotný porod doma.

Miminko šlo napřed nožičkou, což není úplně nejideálnější poloha a Martina dostala velký strach.

Toto miminko následně musela resuscitovat a tím u ní vznikl o to větší strach z těchto porodů a blok v hlavě.

_____

 

Přála mi, aby se miminko otočilo a říkala, že případně mohu zažít i krásnej vaginální porod v porodnici KP. I přesto, že nebude přirozený. Vaginální a přirozený porod není totéž.

To mě opět hodilo do spirály a když odjela, totálně jsem to obrečela.

 

Úplně unavená ze všech procesů jsem stála v kuchyni a potřebovala jsem chvíli klidu.

V ten moment mi volal uřícený Petr, že naše malamutky srazilo auto asi v 90!

Dostala jsem totální záchvat breku a byla v ještě větším stresu. 

Asi po 15-ti minutách zjistil, že to auto srazilo 2 srnky, nikoli naše 2 malamutky a tak začalo 3 hodinové hledání psů v totální zimě a tmě.

Chodila jsem úplně vyřízená, ubulená po vesnici a v tu chvíli jsem se všemu odevzdala.

“Ať porodím třeba tady na poli, mě už je to jedno!”, nahrávala jsem zprávu kamarádce, která mě neustále držela a důvěřovala v mou schopnost přivést na svět miminko v bezpečí domova.

DĚKUJU SABI, za všechno! Obrovsky si mě podržela, pomohla mi, vždycky!

____

 

Porod samotný už byl jen vyvrcholením a iniciací nás do role rodičů.
Ponecháním všeho za sebou a propojením se nás jako partnerů na mnohem hlubší úrovni.

Celé nám to umožnilo obrovskej osobní/vztahovej růst, velké spojení se a prohloubení naší lásky.

Jakoby to dodalo vztahu takovou tu jiskru “znovu zamilování” a totálního spojení.

 

Celý konec těhotenství pro mě byla jedna velká jízda ve spirále. 

Jakoby mě život hodil do trychtýře a já se v něm neustále točila.

_____